Na prvním koncertě se o mě otíral cizí naháč. Vítej v kapele, řekli na to australští DZ Deathrays
Na DZ Deathrays jsem měla už dlouho políčeno. Australská noise rocková kapela začínala na zahradách a v malých barech, dnes má na kontě sedm alb a dvě australské hudební ceny ARIA. Před měsícem vydali sedmé album Easing Out Of Control. Ještě předtím jsme s nimi v rámci festivalu Rock for People prohodili pár slov. Dočtěte se o naháčích na kytaristově prvním koncertě s DZ Deathrays, o plujícím několikametrovém dřevěném koni v publiku na festivalu i o tom, co jim na hudbě dnes chybí.
Na sociálních sítích jsem si všimla, že děláte pivní recenze, což minimálně čeští sledující ocení. Kdo z vás je největší pivní fanda a jak jste se dostali k recenzování piva na sítích?
Shane Parsons (frontman): Všichni milujeme pivo. Myslím, že to všechno začalo během turné s Pabst, když jsme jeli přes Německo, Česko a Švýcarsko. Všimli jsme si, že v Evropě má každá země několik lokálních značek piva, na které jsou fakt hrdí. Pak tu jsou navíc mikropivovary, těch máme v Austrálii požehnaně, ale často za námi někdo přijde a řekne nám: „Hele tohle je místní pivo, který se tu vaří odnepaměti, to musíte zkusit.“ A tak jsme to všechno poctivě začali testovat a zjistili, že většina piva chutná jako… pivo. Haha.
Lachlan Ewbank (kytarista): Navíc je z toho obsah na sítě, protože jediné, co proto musíš udělat, je pít pivo, což stejně děláme.
A co bylo podle vás to nejhorší pivo, které jste v rámci svého degustování měli?
Shane: Carling.
Lachlan: Bez zaváhání. Je to britské pivo a je prostě strašné.
Vaší mantrou se stalo „Remember, it's for fun“, což je název předposledního alba z roku 2023. Jak jste se k téhle mantře dostali? Kdy pro vás bylo nejtěžší se jí držet a kdy naopak byla nejvíc pravdivou?
Shane: Hráli jsme v městečku Wagga Wagga v Austrálii a naše backstage byla v malé zasedačce.
Lachlan: Spíš ve skladu.
Simon Ridley (bubeník): Seděli jsme tam a snažili se rozesmát. Byla tam taková tabule, na kterou Shane psal různé motivační věci a přišel s tímhle mottem. A prostě nám to zůstalo. Když jsme pak jeli na turné s Dune Rats, tak naskočili na tuhle vlnu a na konci turné z toho vzešla i společná kérka.
Shane: Hrajeme spolu 17 let a ne každý koncert je něco nezapomenutelného. A jakmile se srovnáte s tím, že ne každá show musí být skvělá… Začínali jsme od nuly – měli jsme koncerty, které se povedly a kde byla spousta lidí, ale pak přijedete do nové země a začínáte od nuly. Když tam přijdete s postojem „přišlo málo lidí, to je na hovno,“ versus to, že tam prostě přijdete s tím „hele, dnes večer si to prostě užijeme", a i když tam jsou jen tři lidi, tak s nimi mluvíte a bavíte se, pak z toho koncertu odejde každý mnohem spokojenější.
Lachlan: A taky hraješ muziku s kamarádama. Proč se brát tak vážně a prožívat to tak moc? Je privilegium moct cestovat po světě a hrát na kytaru po boku svých kámošů. Je to skvělé.
Jak se během let vyvíjel váš vztah k hudbě? Co vás na dělání hudby baví dnes?
Shane: To je dobrá otázka. Rád poslouchám nové věci, a když objevím kapelu, která mě fakt nadchne, tak mě to dost inspiruje. Hudbu dělám od třinácti, kdy jsem dostal první kytaru, na kterou jsem ani neuměl hrát, prostě jsem nějak mlátil do strun a snažil se na to přijít. A když jsem zahrál tři tóny, tak jsem si říkal „Ty jo, to zní fakt dobře“, což mě motivovalo pokračovat dál. Miluju proces psaní songů, dělá mi hrozně dobře pracovat na něčem a něco vytvářet. To se nikdy nezměnilo. Jediné, co se mění, je svět okolo nás. Musíš se orientovat v tom, jak věci dělat s ohledem na svět okolo. Když jsme začínali, existovalo MySpace, kde jsme měli první průlom. Pak přišel Facebook. Svět kolem nás se začal proměňovat a pokaždé, když se něco takového stane, musíme najít způsob, jak se s tím poprat. Ale jinak děláme pořád všechno stejně – píšeme písničky, které nás baví hrát, zpívat a koncertovat s nimi. Pokud tě baví tohle, tak tě koncertování neomrzí. Pokud píšeš věci, které tě štvou, a říkáš si: „Musíme tohle zahrát, protože lidi to mají rádi, ale my to nesnášíme,“ tak je něco špatně. Musíš psát věci tak, aby tě neomrzely.
Moje další otázka je na Lachlana. Četla jsem, že se ti melodie k songu Sideways zdála ve snu.
Lachlan: Já si spíš myslím, že jsem se vzbudil a byla to první věc, co mě napadla, tak jsem to nahrál na diktafon v telefonu a řekl si, že to pošlu Shanovi a Simonovi, i když se jim to asi nebude líbit. Takže jsem to i odfláknul. Ale jak se ukázalo, Shanovi se to líbilo natolik, že z toho udělal Sideays.
Já si totiž pamatuju, že to samé se stalo zpěvákovi Enter Shikari a autorce Stmívání…
Lachlan: No jasně, i Beatles to tak měli. Doufám, že se mi to bude stávat častěji, to by mi ušetřilo práci.
Za svá první dvě alba jste získali dvě ocenění ARIA. Vy sice říkáte, že váš každodenní život ceny nijak neovlivní, ale jaké to je, získat tohle ocenění?
Shane: Rozhodně se s tím člověk může dobře pochlubit…
Lachlan: … mámě.
Shane: Máma z toho byla nadšená. A když se k tobě někdo vloupe, tak máš zbraň, protože jsou docela těžké a špičaté.
Hráli jste pro prázdné kluby i pro pět tisíc lidí. Co byl pro vás nejnezapomenutelnější zážitek? A který festival vás zatím nejvíc překvapil?
Shane: Hráli jsme v Itálii ve městě Villafranca di Verona, kde jsme hráli na hradě. To byla asi ta nejvíc cool věc, jakou jsme zažili, hrát na nádvoří hradu. To byl pro mě asi nejnezapomenutelnější zážitek. Jinak jsme hráli v roce 2012 na festivalu Splendour In The Grass, kde šíleně pršelo. Tak moc, že se všichni běželi schovat do stanu, kde jsme zrovna hráli my, docela nováčci na scéně, v tu chvíli hrající pro pět tisíc lidí. Pamatuju si, jak se ten stan pod tíhou vody trhal a na lidi pršelo i tak. To bylo docela šílené.
Lachlan: Nebyl to ten festival, kde pak poslali všechny domů?
Shane: Rozhodně byl zapamatovatelný.
Simon: Ještě si pamatuju, jak jsme hráli v roce 2018 na Secret Garden v Austrálii, kde se nosí kostýmy. Já byl Duff Man ze Simpsonů.
Shane: Já byl čaroděj.
Simon: A uprostřed naší show se objevil OBŘÍ dřevěnej kůň uprostřed publika, kterej crowdsurfoval k pódiu, kde jsme hráli. Opravdu obrovskej, velkej jak tenhle stan, kde teď sedíme.
Shane: A my se na to jen koukali a říkali, co se to děje? A když jsme hráli nejtvrdší část setu, tak ten kůň kýval hlavou do rytmu.
Jak se dá takovej život balancovat s vaším životem doma?
Shane: To je otázka spíše na mě, protože…
Lachlan: … my nemáme život. Vždycky, když se blíží turné, tak nás vypustí ze šuplíku.
Shane: Jezdíme na turné vždycky tak na tři týdny a moje partnerka má pro to velký pochopení, takže je s tím v pohodě. Taky co jí zbývá, že? Ty časy, kdy jsme někam vyrazili na tři měsíce, jsou pryč. Mám děti a už nepotřebuju být někde tak dlouho. Radši to vezmeme všechno takhle nahuštěně do tří týdnů, obrazíme všechna důležitá místa a jedeme domů. Když jsme byli mladší, tak jsme během turné utratili všechno, co jsme vydělali. Dneska je navíc všechno mnohem dražší. Už si nemůžeme dovolit jezdit tam a zpátky. Navíc víza a tyhle věci stojí hrozně moc peněz, takže to řešíme s rozvahou a čekáme, až se objeví ta nejlepší nabídka. Když jsme dostali nabídku na Rock for People a ještě jeden festival, věděli jsme, že už je na čem stavět a že dáme dohromady celé turné.
Zažili jste jako kapela celou digitální revoluci od cédéček a MySpace časů až po dobu streamovacích platforem. Co vám přijde na tom všem, jak to dnes funguje, nejlepší a co nejhorší?
Shane: Nejlepší je to, jak rychle můžeš dát ven nové věci. Když to chceš rychle, jde to. Nejhorší jsou sociální sítě.
Simon: A taky že lidi očekávají, že budeš pořád vydávat nové a nové věci, jak na běžícím pásu.
Shane: To je pravda. Nedochází jim, že to zabere moře času. Taky si myslím, že to kouzlo toho, že najdeš desku, kterou si zamiluješ a pouštíš si ji pořád dokola a dokola, až se stane součástí tvýho života… Mám desky z dob, kdy mi bylo 19 až 25, a hrozně moc pro mě znamenají, vracím se k nim často. Ale zajímalo by mě, jestli tohle někdy zažije i mladší generace, protože dneska jsou kvůli platformám přehlcení novou hudbou. Zažijou takový to: „Tohle CD jsme měli šest měsíců v autě, tak jsme ho poslouchali, pak jsme jeli na festival a viděli tu kapelu naživo, což nám změnilo život…?“ Stává se tohle ještě vůbec někomu?
O tom jsem nedávno přemýšlela, protože dřív jsem znala písničky od začátku do konce, navzdory tomu, že nejsem rodilá angličtinářka. A dneska znám sotva nějaké texty, protože toho vychází tolik, že to už dávno nekonzumuju pořád dokola, ale poslouchám další a další věci. Dřív jsem poslouchala třeba šest cédéček a to bylo všechno.
Simon: Navíc když sis koupila CD, které tě stálo 20 dolarů, tak sis to prostě pustila víckrát, tak to prostě bylo. Když máš hudbu zadarmo, což já samozřejmě miluju, tak to pro tebe nemá takovou hodnotu. Nepustíš si to tolikrát.
Shane: A tak je to i s jinými formami umění.
Pokud byste měli udělat tzv. split (album půl na půl s jinou kapelou), s kým by to bylo a proč?
Shane: S kýmkoliv. Udělal bych splitko se Soulwax, protože jsou moje nejoblíbenější kapela a k albu "Any Minute Now" se pořád vracím. Je to pro mě inspirace. Jsou z Belgie, ta nahrávka vyšla kolem let 2001/2003 jako jejich druhé album, zremixovali si vlastní album v době, kdy začala být elektronická hudba na vzestupu. Udělali single Too Many DJs a tvořili takový přemostění mezi rockem a taneční hudbou. Dneska dělají víc taneční hudbu, ale vždycky jsem považoval to, co udělali, za inspirativní. U toho se člověk nenudí, vždycky přijdou s něčím novým a jiným.
Lachlan: Ed Sheeran, na tom bychom i něco vydělali.
Simon: Navíc má prý na zahradě hospodu. Já bych bral Hanse Zimmera. A tím máme pokrytej celej trh. Ed Sheeran, Soulwax a Hans Zimmer, to by nás mohlo trochu vytáhnout do povědomí.
Máte za sebou zhruba 18 let hraní a 7 alb. Kdybyste svému mladšímu já v roce 2008 mohli dát jednu radu, co by to bylo? A co byste poradili začínajícím muzikantům?
Simon: Věřte si, stůjte za sebou a jděte do toho.
Shane: Já dostal v mládí radu, kterou jsem neposlouchal, ale měl jsem: Nepřestávejte psát věci. Jakmile přestanete, je hrozně těžký se do toho zase dostat. Lidi vám pak říkají, kdy zase něco vydáte, a vy jim říkáte, že nemáte co vydat, tak pak posloucháte rady, že máte něco napsat. A tak tam sedíte a nevíte, co se sebou. Kdybyste celou dobu psali a psali, tak máte nashromážděno dost věcí, s čímž už se dá pracovat. Jakmile to dáte do pohybu, jde to mnohem snáz. Takže moje rada je: nepřestávejte psát, ať už se děje cokoliv. I kdyby jen nápady, akustickou kytaru, cokoliv. Prostě pište.
Lachlan: Já na začátku kapely nebyl, tak nevím, co radit. Ale zato si pamatuju, jak na našem historicky prvním nebo druhém společném koncertě byl ten nahej chlap…
Cože?
Simon: Když s náma Lachlan začínal, tak se na stage objevil naháč. Show předtím, co jsme hráli, byla skvělá: tisíce lidí, konfety a tak dále. A pak jsme hráli tuhle druhou show v maličké hospodě, kde během druhé písničky vylezl na podium nahej chlap a začal se o Lachlana otírat.
Lachlan: Dokud ho nezatkli.
Simon: A my na Lachlana: Tak vítej v kapele!
